Svatba, která se razila do stříbra
Svatba, která se razila do stříbra
Ve čtvrtek 24. dubna 1854, přesně v sedm hodin večer, se ve vídeňském kostele sv. Augustina konala svatba, o které mluvila celá monarchie. Kostel osvětlovalo patnáct tisíc svící. Do lavic usedlo vše, co v habsburské říši něco znamenalo. K oltáři přistoupil čtyřiadvacetiletý císař František Josef I. a po jeho boku šestnáctiletá bavorská vévodkyně Alžběta — světu už brzy známá jako Sisi.
O jejich svatbě se popsaly stovky stránek. Míň se už ví, že si tahle svatba vysloužila i vlastní minci.
Zásnuby, které měly patřit jiné
Příběh začíná o rok dřív a s jiným jménem. Císařovnu matku Žofii Bavorskou trápilo, že je její syn ve třiadvaceti pořád svobodný, a jako nevěstu měla na mysli jeho sestřenici Helenu — o dva roky starší dceru své sestry Ludoviky. V srpnu 1853 se rodina sešla na zámku Bad Ischl, aby se zásnuby oficiálně potvrdily.
Jenže s Helenou tehdy přijela i její mladší sestra Alžběta. František Josef se do ní na první pohled zamiloval a během pár dní požádal o ruku ji, ne Helenu. Matky obou dívek byly sestry — císař si tedy bral vlastní sestřenici.
Mezi seznámením a svatbou uplynulo necelý rok. Alžběta se musela narychlo naučit francouzsky, zdokonalit se v jazycích monarchie a osvojit si dvorní etiketu, na kterou celý život vlastně nikdy úplně nepřistoupila.
Cesta do nové vlasti
Rozloučení s domovem přišlo 20. dubna 1854. Alžběta opustila zámek Possenhofen v doprovodu rodičů a sourozenců a vydala se na třídenní cestu do Vídně — nejdřív z Mnichova do Straubingu kočárem, pak parníkem po Dunaji. V Linci ji 21. dubna čekalo překvapení: František Josef sám nasedl na parník ve Vídni a nečekaně, mimo veškerý protokol, přijel svou snoubenku přivítat.
Obřad u Augustiniánů
Samotný obřad 24. dubna vedl vídeňský arcibiskup kardinál Rauscher za asistence sedmdesáti biskupů a prelátů. Alžběta měla na sobě těžké bílé šaty protkávané stříbrem a zlatem, s věncem z myrtových kvítků a dlouhým závojem. Přesnou podobu šatů si dlouho nikdo nebyl jistý — dobové fotografie svatby neexistují, dochovaly se jen fragmenty látky a jeden obraz z roku 1857, podle kterého vídeňské muzeum později zrekonstruovalo repliku.
Po výměně prstenů zahřměly salvy, které oznámily Vídni, že Alžběta Bavorská se právě stala rakouskou císařovnou. Následoval slavnostní průvod k Hofburgu a hostina pro víc než tisíc hostů.
Mince na památku
K takové příležitosti patřila pamětní ražba, a tak vznikl svatební tolar — respektive dva tolary, protože ražba proběhla v obou tehdy platných hodnotách: celý tolar a půltolar. Obě mince nesou na hraně nápis ZWEI GULDEN XII EINE F. W. M., který odkazuje na tehdejší mincovní stopu — z jedné kolínské hřivny stříbra se razilo přesně určené množství mincí podle platné konvenční měny.
V katalogu monetio je najdete jako Tolar – Svatba Františka Josefa I. a Alžběty a 1/2 Tolar – Svatba Františka Josefa I. a Alžběty, obě s ročníkem 1854 A — vídeňská mincovna byla jediná, která svatební ražbu provedla.
Zajímavé je, že tyhle pamětní kusy dnes u sběratelů nepatří mezi ty nejdražší. Běžný oběžný tolar Františka Josefa I. ze stejné doby se v horších stavech prodává za podobné částky jako svatební tolar, ale ve stavu UNC je svatební tolar zpravidla o poznání dostupnější než řadové ročníky s hlavou doleva z let 1848–1851, které jsou dnes vzácnější. Vysoký náklad pamětní ražby k oblíbené události totiž znamená, že se jich dodnes dochovalo víc než běžných ročníků z přelomu 40. a 50. let.
Konec doby tolarové
Tři roky po svatbě, 24. ledna 1857, podepsalo Rakousko s 27 německými státy mincovní smlouvu, která zavedla novou rakouskou měnu založenou na desítkové soustavě — z jedné celní libry stříbra (500 g) se nově razilo 45 zlatníků. Tolarová neboli konvenční měna, která platila od dob Marie Terezie, tím po víc než sto letech skončila. Svatební tolar z roku 1854 tak patří k posledním velkým pamětním ražbám staré konvenční soustavy, než ji nahradily zlatníky a spolkové tolary.
Alžbětino manželství s Františkem Josefem šťastné nebylo — postupem let se odcizili, ona trávila většinu času na cestách daleko od vídeňského dvora a zemřela roku 1898 rukou atentátníka v Ženevě. Ale ta jedna aprílová noc v Augustiniánském kostele, plná svící a nadějí, zůstala vyražená do stříbra dodnes.
Zdroje: dobové numismatické popisy ražby (katalog monetio), soudobá historická literatura o svatbě Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské a přehledy vývoje rakouské měnové soustavy 1750–1892.